往深里学 往实里做 重庆各级各部门传达学习全国两会精神

Ka'ba v me?itě Al-Masd?id al-Harám v Mekce ur?uje směr modlitby a cíl muslimskych poutník? z celého světa

Prorok Mohamed během had?d?e do Mekky v roce 632

百度 要从习近平新时代中国特色社会主义思想中获取增强党的政治领导力的方向性指引，并“内化于心，外化于行”地贯彻和落实记者：中国特色社会主义建设进入新时代，增强党的政治领导力该从何处着力？韩庆祥：具体来看，一要增强党的政治领导力的方向性。

Islám (arabsky: ???????; al-'islām) je monoteistické abrahámovské nábo?enství zalo?ené na proroctví a chování proroka Mohameda, nábo?enského a politického v?dce p?sobícího v 7. století. B?h je v islámu chápán jako?to jediny a nehmotny Stvo?itel vesmíru, ?ivota a v?eho ostatního; nemá po?átek ani konec a existuje mimo ?as a prostor. Jako takovy je B?h jediny, jedine?ny a naprosto odli?ny od v?eho, co stvo?il; v?e, co není B?h, je pak Bo?ím dílem. Ve?keré Jeho dílo pat?í pouze Bohu. Slovo islám znamená ?mírumilovné odevzdání se Bohu“, ?pokojné pod?ízení se Bohu“ ?i ?v??i Bohu odevzdany mír“ (slovo B?h je arabsky Alláh). Stoupenec islámu se nazyvá muslim, co? znamená ?ten, kdo se pokojně odevzdává [Bohu]“. Po?et muslim? na světě je asi 1 a? 1,8 miliardy, co? z islámu ?iní po k?es?anství druhé nejpo?etněj?í nábo?enství světa.

Islám u?í, ?e B?h je jediny a nesoumě?itelny. Muslimové vě?í, ?e islám je úplnou a univerzální verzí prap?vodní víry, která byla mnohokrát zjevena prost?ednictvím d?ívěj?ích prorok?, jako byli mimo jiné Adam, Abrahám, Moj?í? a Je?í?; tato d?ívěj?í zjevení jsou p?ipisována judaismu a k?es?anství, které jsou v islámu pova?ovány za duchovní p?edch?dce této víry. Muslimové pova?ují Korán za doslovné slovo Bo?í a nezměněné, kone?né zjevení, za hlavního a posledního islámského proroka pova?ují Mohameda. Mohamedovo u?ení a normativní vzor (sunna), dolo?ené v tradi?ních sebranych svědectvích (hadísy), p?edstavují pro muslimy druhotny ustavující model. Islám u?í o "posledním soudu", v něm? budou spravedliví odměněni v ráji (d?anna) a nespravedliví potrestáni v pekle (d?ahánnam), a? ji? pobytem do?asnym ?i vě?nym. Pět pilí?? - pova?ovanych za povinné úkony uctívání - zahrnuje islámskou p?ísahu a vyznání víry (?aháda), ka?dodenní modlitby (salát), almu?nu (zakát), p?st (saum) v měsíci ramadánu a povinnou pou? (had?d?) do Mekky. Islámské právo, ?arí'a, se dotyká prakticky v?ech aspekt? ?ivota, od bankovnictví a financí a sociální pé?e a? po Rodinné právo, ochranu zví?at a ochranu ?ivotního prost?edí. Mezi vyznamné nábo?enské svátky pat?í íd al-Fitr (svátek p?eru?ení p?stu) a íd al-Adhá (svátek oběti). T?emi nejposvátněj?ími místy islámu jsou v sestupném po?adí Masd?id al-Haram v Mekce, Al-Masd?id an-Nabawi v Medíně a me?ita Al-Aksá v Jeruzalémě.

Islám vznikl v Mekce v 7. století, muslimská nadvláda se roz?í?ila mimo Arábii za Rá?idského chalífátu a následny Umajjovsky chalífát vládl od Pyrenejského poloostrova a? po údolí Indu. Během islámského zlatého věku, p?edev?ím za vlády Abbásovského chalífátu, za?ila velká ?ást muslimského světa vědecky, hospodá?sky a kulturní rozkvět. Islámské vědecké úspěchy zahrnovaly ?irokou ?kálu obor?, zejména medicínu, matematiku, astronomii, zemědělství, ale také fyziku, ekonomii, in?enyrství a optikuExpanze muslimského světa zahrnovala r?zné státy a chalífáty, stejně jako rozsáhly obchod a nábo?enské konverze v d?sledku islámské misioná?ské ?innosti (dawah).

Zakladatel islámu byl na za?átku 7. století arabsky obchodník Mohamed, kterého muslimové pova?ují za posledního proroka. Muslimové vě?í, ?e B?h Mohamedovi zjevil Korán, ktery spole?ně se sunnou (Mohamedovy ?iny a slova) pova?ují za základní prameny islámu. Muslimové jsou povinni dodr?ovat pět pilí?? islámu, tedy pět povinností, které muslimy spojují ve spole?enství, zahrnující jak pravidla uctívání, tak islámské právo (?aría). Dále vyvinulo tradici r?znorodych pravidel, která se dotykají prakticky v?ech aspekt? ?ivota muslima i celé spole?nosti, zahrnuje v?e od bankovnictví, spole?enské solidarity, pravidel boje (d?ihádu) ?i postoj? k ?ivotnímu prost?edí. Islám byvá ?asto kritizován za svou násilnou povahu ve vztahu k nevě?ícím a omezování práv ?en.

Existují dvě hlavní větve islámu: Sunnitsky islám (85-90 %) a ?íítsky islám (10-15 %). Zatímco p?vodně rozpory mezi sunnity a ?íity pramenily z neshod ohledně nástupnictví po Mohamedovi, postupně se rozrostly do ?ir?ího rozměru, a to jak teologického, tak právního. Muslimové tvo?í vět?inu obyvatelstva ve 49 zemích. P?ibli?ně 12 % muslim? na světě ?ije v Indonésii, nejlidnatěj?í zemi s muslimskou vět?inou, 31 % ?ije v ji?ní Asii, 20 % ?ije na Blízkém vychodě a v severní Africe a 15 % v subsaharské Africe. Zna?né muslimské komunity jsou p?ítomny také v Americe, ?íně a Evropě.P?edev?ím díky vy??í porodnosti je islám nejrychleji rostoucí hlavní nábo?ensky směr na světě a p?edpokládá se, ?e do konce 21. století bude největ?ím světovym nábo?enstvím.

Etymologie

V arab?tině je islám (arabsky ??????, doslova ?mírumilovné pod?ízení se [Bohu]“) slovesné podstatné jméno pocházející ze slovesa ???? (salama), z trojslabi?ného ko?ene ?-?-?? (S-L-M), které tvo?í velkou t?ídu slov vět?inou vztahujících se k pojm?m celistvost, pod?ízení, up?ímnost, bezpe?í a mír. Islám je slovesné podstatné jméno IV. tvaru tohoto ko?ene a znamená "podrobení se" nebo ?úplné odevzdání se“. V nábo?enském kontextu znamená "naprosté odevzdání se do v?le Bo?í". Muslim (????????), ozna?ení pro stoupence islámu, je ?inné p?í?estí tého? slovesného tvaru a znamená "pod?izující se (Bohu)" nebo ?ten, kdo se (Bohu) odevzdává“. Slovo islám (?podrobení se“) má někdy v r?znych vyskytech v Koránu odli?né konotace. Některé ver?e zd?razňují kvalitu islámu jako vnit?ního duchovního stavu: ?Koho chce B?h vést, tomu otev?e srdce islámu.“ Slovo silm (??????) v arab?tině znamená mír a také nábo?enství islámu. Bě?ná jazyková fráze dokládající jeho pou?ití je "vstoupil do as-silmu (?????? ??? ??????????), co? znamená "vstoupil do islámu", s konotací nalezení míru pod?ízením své v?le Bo?í v?li. Slovo islám m??e byt pou?ito v jazykovém vyznamu pod?ízení se nebo v technickém vyznamu nábo?enství islámu, které se také nazyvá as-silm, co? znamená mír. V Gabrielově hadísu je islám p?edstaven jako jedna ?ást triády, která zahrnuje také imán (víru) a ihsán (dokonalost).

Samotny islám se i v ?e?tině (a dal?ích jazycích) historicky nazyván mohamedánstvím. Tento termín se p?estal pou?ívat a někdy se ?íká, ?e je urá?livy, a ktery sami muslimové chápou jako nesprávny a hanlivy, proto?e uctívají Alláha (Boha), nikoliv proroka Muhammada (?lověka).

Dějiny islámu

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Dějiny islámu.

Po?átek a rozmach

Expanze islámského chalífátu v letech 622–750

Po?átky islámu jsou spojeny s p?sobením arabského proroka Mohameda (? 632) na Arabském poloostrově. Klí?ová událost je tzv. hid?ra roku 622, kdy Mohamed se svymi p?ívr?enci p?esídlil z Mekky do Medíny. Islám se do po?átku 8. století rychle roz?í?il do velké ?ásti St?edomo?í díky islámské expanzi, vojenskych vyboj? arabskych vyznava?? islámu. V ?ele ummy, obce muslim?, po smrti Mohameda stanuli chalífové, kte?í byli zprvu voleni. Ji? zde do?lo k rozkolu islámu na p?ívr?ence chalíf? pokrevně sp?ízněnych s prorokem (?íité) a vět?inové sunnity. Později v ?ele chalífátu stanuli ?lenové rodu Umajjovc? (661–750) sídlící v Dama?ku a Abbásovc? (750–1258), kte?í p?esídlili do Bagdádu. Odst?edivé tendence v rámci rozsáhlé islámské oblasti se také projevily nap?íklad vyhlá?ením samostatného córdobského chalífátu na Pyrenejském poloostrově nebo chalífátu fátimovského v severní Africe (Maghreb). Do uspo?ádání muslimského světa dále v 11. století zasáhl turkicky rod Seld?uk?, kte?í prosadili nejvy??ího světského panovníka, sultána (obdobu k?es?anského císa?e), zatímco pravomoci chalífy byly omezeny na oblast duchovní.

Rozkol

V p?vodně jednotné obci vě?ících v?ak ji? v polovině 7. století nastal rozkol v otázce nástupnictví, v pojetí nejvy??í nábo?ensko-politické hodnosti imáma a chalífy. Vět?ina, později nazvaná sunnité (sunna), uznává právní moci volby prvních ?ty? chalíf? (Abú Bakra, Umara, Uthmána a Alího) i dal?í vyvoj za Umajjovc? a Abbásovc?. Podle nich má v ?ele obce stát chalífa voleny p?edními mu?i z ?ad mekkánského vládnoucího rodu Kuraj?á. Proti nim se postavili stoupenci Alího, arabsky nazyvany ?í'at Alí – strana Alího (?í'a), podle kterych funkce imáma p?íslu?í pouze prorokově rodině. T?etí frakci stanovila chárid?a, která tvrdí, ?e imámem má byt zvolen v?dy nejzbo?něj?í muslim bez ohledu na p?vod. Dnes tvo?í sunnité asi 90% v?ech muslim?, ?í'iti (v?etně r?znych odno?í) asi 10% a chárid?ovci tvo?í pouze několik men?ích enkláv. V subsaharské Africe existuje bezkonfesní islám, jeho? vyznava?i se nehlásí vyslovně k ?ádné z větví.

Sunna

Sahíh al-Bucharí, jedna ze ?esti sunnitskych knih (Hadís?).

Po základním schizmatickém rozkolu obce vě?ících v otázce nástupnictví se za sunnity pova?ovali v?ichni, kte?í nesdíleli názor, ?e vedení obce by mělo z?stat v rukou p?ímych potomk? Mohameda v rodové linii jeho zetě Alího a jeho man?elky Fatimy, na nich? podle ?í'y prochází Prorokovo bo?ské posvěcení. Sunnité z principu obhajovali zachování nástupnictví v rodě Kuraj?á a v roce 661 p?ijali jako fakt uchvácení politické moci rodem Umajjovc?. Sunna se vyvinula v teologicko-ideologicky model v odborné literatu?e, nazyvany také islámská ortodoxie. Sunna tvo?í konformisticky státotvorny a zákonodárny proud v islámu, p?eva?ující na vět?ině území Dár al-islám; je hlavním nep?ítelem opozi?ních disidentskych proud? a ne?ádoucích jev?.

?í'a

Jedná se o druhy nejvyznamněj?í směr v islámu. U? během vlády t?etího chalífy Uthmána (644-656) se jako reakce na jeho slabost a neúměrny vzestup ?len? jeho Umajjovského rodu ozyvaly hlasy volající po nápravě a uplatnění práv ?leny Prorokovy rodiny. Vra?da Uthmána byla prvním velkym ot?esem obce, ktery spory dále vyhrotil. Alí nedokázal vyu?ít p?íznivé situace a podlehl rozhodnosti pozděj?ího Umajjovského chalífy Muawíje, nakonec zem?el rukou stoupence chárid?a. Také jeho synové Hasan a Husajn byli odstraněni, jeden úplatky, druhy vra?dou. Postavení ?í'y v?ak obecně z?stalo poznamenáno okolnostmi po?átku hnutí. Mocenskou i po?etní p?evahu získala sunna. ?í'a se vět?inou rozvíjela bez opory státní moci a byla ve v?ech svych odno?ích pova?ována za schizmatickou, heretickou a ne?ádoucí. Její vyznava?i byli pronásledováni, co? je?tě více upevňuje víru ve vlastní pravdu a vedlo k pěstování odolnosti v??i v?em protivenstvím, někdy ke specifickym formám boje, jindy k pasivitě. Také má několik odno?í, které se utvá?ely po odklonu od vět?inového směru.

Chárid?a

Ti, kte?í opustili Alího tábor po bitvě u Siffínu (657) a dali tak podnět k ozna?ení svého hnutí. Vyjad?ovali nespokojenost s o?ividně světskou povahou, kterou nabyl boj o moc v muslimské obci. V?dce obce, imám, má podle jejich názoru byt volen vyhradně podle nábo?enskych a morálních stránek bez ohledu na p?vod. Pokud si neplní své povinnosti, má byt sesazen. Jejich hnutí p?ita?livé pro utla?ované spole?enské vrstvy se sice po?etně roz?í?ilo, ale v prvních stoletích pro?lo ?adou krvavych srá?ek a roz?těpilo se do několika sekt, které pak v dal?ích stoletích hrály spí?e okrajovou roli.

St?edověk

Tamerlán vítězí v bitvě o Dillí. P?i jeho vybojích a válkách proti nevě?ícím zahynuly miliony lidí.

Maur?tí poddaní krále Jakuba I. Aragonského. Potomci Maur? Moriskové byli vyhnáni ze ?panělska na po?átku 17. století

V období od 11. do 15. století se islámsky svět ji? nevyzna?oval expanzivní dynamikou a formovaly jej rozhodujícím zp?sobem nearabské vlivy. V západním St?edomo?í po rozpadu Córdobského chalífátu to bylo postupné dobyvání Pyrenejského poloostrova k?es?anskymi vojsky (jimi nazyvaná reconquista, znovudobyvání), kterému nezabránilo ani sjednocení oblasti pod vládou berberskych Almorávid? a Almohad?. V Egyptě, Syrii a p?ilehlych oblastech po Fátimovcích p?evzal vládu kurdsky Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovc?, které v polovině 13. století vyst?ídal Mamlúcky sultanát s vládci z kasty elitních otrok?. Do vyvoje vychodního St?edomo?í také zasáhly k?í?ové vypravy, dvě století trvající snaha k?es?anskych vojsk o získání území Svaté země. V severovychodní oblasti islámského světa hráli nejvyznamněj?í roli turki?tí vládci. Do konce 12. století to byla Seld?ucká ?í?e, která mimo jiné expandovala na úkor Byzantské ?í?e, do?asně také nap?íklad vychodněji polo?ená Chórezmská ?í?e. Od konce 13. století se zde za?ali prosazovat Osmané, kte?í expandovali a? na Balkán a roku 1453 dobyli Konstantinopol, ?ím? nejen zanikla Byzantská ?í?e, ale také se islám roz?í?il na práh Evropy a západok?es?anského světa. Do této oblasti také do?asně, ale velmi vyrazně zasáhly vyboje mongolskych dobyvatel?, zejména ?ingischán, ktery vyvrátil Chórezmskou ?í?i a islám vyznávající Tamerlán, ktery na za?átku 15. století do?asně oslabil Osmanskou ?í?i.

Novověk

V období od 16. století se rozsáhlé islámské oblasti dostaly pod správu velkych ?í?í. V oblasti vychodního St?edomo?í to byla osmanská ?í?e, v oblasti Persie ?í?e Safíovskych ?áh? a na indickém subkontinentu Mughalská ?í?e. Později se některé oblasti dostávaly pod správu koloniálních mocností v?etně oblasti Blízkého vychodu po rozpadu osmanské ?í?e po první světové válce.

Vě?ící p?i modlitbě v Somálsku

Moderní dějiny

Ve 20. století po?et muslim? stoupl z 200 milion? v roce 1900 na 551 milion? v roce 1970. Na po?átku 21. století populace muslim? dosáhla p?ibli?ně 1,6 miliardy. Demografická studie agentury Pew Research Center p?edpovídá, ?e v roce 2050 vzroste po?et muslim? na 2,8 miliardy a budou tvo?it p?ibli?ně 1/3 světové populace.

Islám je nejrychleji rostoucím nábo?enstvím v Evropě a muslimové tvo?í okolo 25 % obyvatel v Marseille, v Rotterdamu nebo v Bruselu.

Věrouka

Mohamed vede Abraháma, Moj?í?e a Je?í?e

Muslimové vě?í, ?e súry Koránu diktoval Mohamedovi archanděl Gabriel

Základní islámská věrouka klade d?raz na p?ímy osobní vztah ?lověka s jedinym existujícím Bohem Stvo?itelem. D?le?ity je vysoky morální standard a poměrně pevny ?ivotní ?ád, vyjád?eny p?esně formulovanymi p?edstavami o světě a ?lověku a závaznym systémem právních vztah? k Bohu a norem interakce ve spole?nosti (?aría). Prop?j?uje relativně shodné kulturní rysy vět?inově nábo?enskym spole?nostem i men?inovym komunitám. Islámská věrouka je zalo?ena na pěti základních pilí?ích: nauka o jedinosti bo?í (tauhíd), nauka o prorocích (anbijá), nauka o andělech (malá'ika), nauka o soudném dni (Jaume al-kijáma) a trestu za h?íchy a nauka o predestinaci (al-ká? wa'l-kadar).

Islámská kosmologie spo?ívá v u?ení, ?e B?h stvo?il svět a ?lověka a zvěstoval lidem svou v?li prost?ednictvím prorok?. K těm po?ítá velké postavy Starého i Nového zákona: vyznamny jsou Núh (Noe), Ibrahím (Abrahám), jeho synové Ismá'íl (Izmael) a Ishák (Izák), Músá (Moj?í?), Dawud (David), Sulajmán (?alomoun), Jahjá (Jan K?titel) a ísy (Je?í? Kristus). Písmo islámu Korán uvádí také t?í proroky staroarabské tradice Húda, Sáliha a ?u'ajba. Lidé ale u?ení prorok? a posl?, kte?í p?iná?eli zjevenou knihu (Bible, Tóra) odmítali nebo pok?ivili. Proto byl Mohamed vybrán za "pe?e? prorok?" (chata al-anbijá), aby zvěstoval kone?né zjevení – Korán (arab. Al Kur'án al-Karím, dosl. Vzne?ené ?tení), které ji? nebude pok?ivené. Arabové, kterym byl korán zjeven, se p?í?tě mají ubírat po p?ímé cestě víry v jediného Boha a její odpovídající etiky a mají pro islám získat celé lidstvo.

Teologie

Islámská teologie a právní systém byly p?epracovány hlavně v 8.-12. století. úst?edním teologickym pojmem je jednota bo?í (tauhíd), nejtě??ím h?íchem a herezí je p?idru?ovat k Bohu jiná bo?stva nebo objekty nábo?enské úcty (?irk), odpadlictví od víry (irtidád), úmyslné rozvracení obce a státu (Fitna), cizolo?ství (Zina) a kráde? nad stanovené minimum. V otázkách jedinosti Boha je normativní klasicky islám striktní. Odmítá dualismus nebo prvky gnóze, k?es?anské u?ení o Trojici i Je?í?ově synovstí Bo?ím; uctívá ho pouze jako vyznamného proroka syna panenské matky Marjam a tv?rce zázrak?. Nezná ani instituci církve a kně?stva. Za organiza?ní formu pokládá stát. Duchovenstvo p?edstavují nábo?en?tí vzdělanci (Ulam), hlavně vyklada?i a tv?rci práva (fukahá).

Hlavní věrou?né spory vyvolal v 9. století racionalisticky teologicky proud mu'tazila. Ortodoxní ?e?ení prosadil v 10. stol. al-A?'arí, "st?edovou" polohu sunnitského islámu teoreticky dotvo?il Al-Ghazálí, ktery smí?il nepru?né a rigidní my?lenky ortodoxie s racionalitou a umírněnymi postuláty mystiky. O?ivení islámské teologie a právního my?lení p?inesl od konce 19. století islámsky reformismus (al-Afghan, Abduh, Rida), na ktery navazují r?zné proudy islámského modernismu a fundamentalismu.

Právo

Související informace naleznete také v ?lánku ?aría.

?aría v r?znych zemích

     Země s muslimskou komunitou, kde v?ak ?aría nemá vliv na soudnictví.

     Právní systém je sekulární, ?aría se v?ak pou?ívá ve věcech osobního statusu.

     Plně se uplatňuje ?aría (jak ve věcech osobního statusu, tak v trestním ?ízení).

     R?zně v r?znych ?ástech země.

(Osobní status zahrnuje man?elství, rozvod, dědictví, pé?i o děti a pod.)

Nábo?enské právo – ?aría – ztělesňuje ve struktu?e islámu souhrn Bo?ského po?ádku p?ikázaného lidstvu, neproměnny morální Zákon. Charakterizuje islám je?tě vyrazněji ne? soustava dogmatické teologie. Muslim?tí u?enci ozna?ují někdy své nábo?enství za jednotu dogmata (aqída), práva (?aría) a kultury (Hadar). Právní systém p?itom fakticky zahrnuje i celou dogmatiku do zákonné povinnosti víry, prvního z pěti pilí??. Obsahuje celou oblast vztah? ?lověka k Bohu (ibádát) i k druhym lidem (mu'ámalát) a prostupuje cely zp?sob ?ivota. V podrobnych rozpracovanych právníkách se ?aría zároveň stává vy?erpávající soustavou zákon? a kvalifikací vztah? a ?in? i vychodiskem pro morální filozofii.

Vědní obor islámského práva (usúl al-fiqh) se zabyvá prameny práva a metodami, kterym se z těchto pramen? odvozují právní normy. Pojmem fiqh ozna?ujeme znalost konkrétních norem, resp. masu práva získanou z pramen? na základě metod nalézání a odvozování norem. Fiqh je tedy produktem usúl. K pramen?m islámského práva je ?azen Korán, hadísy (resp. sunna) a id?má, podle ?koly ?i autora pak dal?í prameny jako p?edchozí zjevené práva, názory resp. Fatwy druh? Prorokovych, ve?ejny zájem (maslaha ) a dal?í.

K tvorbě právních norem se pou?ívají spekulativní metodické postupy (analogie, konsensus). Pat?ily sem i dal?í postupy jako do?asné vyu?ití staroarabského zvykového práva (adát) nebo právní normy Byzance ?i Persie. Méně známou metodou byla tzv. amelioracie (sitihsán, istisláh) – reforma ?i vylep?ení p?edchozí právní normy, jejím? cílem bylo zajistit princip obecného blaha (al-maslaha al-'ámma). Obecním metodologickym postupem zahrnujícím v?echny vy?e zmíněné postupy byl princip id?tihád – právo samostatného úsudku a volné interpretace jev? s p?ihlédnutím k základním text?m.

Islámské právo je souborem Bohem zjevenych pravidel, které musí zbo?ny muslim dodr?ovat, má-li ?ádně plnit své nábo?enské povinnosti. Svou platnost a legitimitu ?aría odvozuje od svého bo?ského p?vodu – je manifestací v?le V?emohoucího, nezávisí na autoritě jakéhokoli pozemského zákonodárce nebo jednotlivce. Islámské právo je stejně jako Korán nestvo?ené.

Jako zvlá?tní druh se vyděluje trestní právo (uqúbát), které vypo?ítává zakázané resp. nevhodné ?iny a za p?ekra?ování zákaz? stanoví systematicky rozpracovany soubor trest?. Lidské skutky se v ?aríi dělí na pět kategorií: povinnosti (fard, farid), ?iny bohulibé (mandúb, mustahabb), ?iny indeferentní (mubáh), ?iny Bohu odporné (makruh) a zakázané (harám).

Porovnání se západním právem

Me?ita al-Azhar v Káhi?e je nejvy??í teologickou autoritou v Egyptě

V západním pojetí je právo projevem v?le zákonodárce (panovník, lid, volení zástupci lidu). Právo je zde závislé na historickém vyvoji, měnících se pot?ebách a p?áních spole?nosti. Také morální a etické normy umís?ované do právního ?ádu podléhají změnám etického a morálního povědomí spole?nosti. Právo je mo?né p?izp?sobovat a měnit podle v?le zákonodárce a rozhodující pro tvorbu nebo formulování norem není absolutní ?správnost“, ale dobové p?edstavy zákonodárce o tom, co je správné a hlavně vhodné a vyhodné pro spole?nost.

Oproti tomu bylo islámské Bo?í právo podle islámské věrouky dané ?lověku jednou prov?dy – spole?nost se sama musí p?izp?sobit právu, spí?e ne? aby vytvá?ela své vlastní zákony jako odpově? na stále se měnící problémy bě?ného ?ivota. Islámská právní teorie uznává, ?e Bo?í zjevení nebylo sesláno v zcela p?ístupné, srozumitelné a systematizované formě a bylo t?eba vyvinout úsilí islámskych právník?, aby byl získán a formulován plny rozsah práva na základě jím uznanych pramen? a aby mohlo byt toto právo v praxi pou?ito. Toto úsilí v?ak nesmě?ovalo k vytvo?ení novych právních norem, ale jakoby k objevení, pochopení a formulaci práva, které ji? existuje.

Pojem islámského práva je abstrakce. Neexistuje obecné islámské právo. Tento pojem se inherentně m??e dost vyrazně li?it podle toho, zda jde o právo sunnitské nebo ?íitské, a pokud jde o p?evládající právo sunnitské, najdeme rozdílné názory nejen mezi jednotlivymi právními ?kolami, ale rozdílné názory na ?e?ení některych otázek existují i v rámci těchto ?kol.

Muslimové usilují o to, aby islámské právo upravovalo vztahy mezi v?emi, kte?í se hlásí k islámu, bez ohledu na to, na území jakého státu ?ijí. Islámské právo jako právo ur?ité nábo?enské skupiny tedy vychází z principu personality, vztahuje se na v?echny muslimy a v celém rozsahu pouze na ně. Pokud jsou islámské moci pod?ízení i nemuslimové, hlavně k?es?ané a ?idé, vztahují se na ně bu? zvlá?tní normy, nap?. p?edpisy upravující placení daně z hlavy (d?izja) nebo daně z p?dy (charad?) namísto nábo?enské daně (zakát) závazné pro muslimy nebo jsou pod?ízeni jurisdikci vlastních, tj. rabínskych nebo církevních tribunál?, hlavně v oblasti soukromého práva. úsilí dne?ních islámskych radikál? plo?ně zavádět islámské právo na územním principu s platností pro v?echny obyvatele tam ?ijících, na místo obecně platného práva je inovace ovlivněná – i kdy? to zní paradoxně – právními systémy moderního, územně vymezeného státu s jednotnou legislativou pro v?echny ob?any, tedy v islámu koncepcí nep?vodní, nehistorickou a klasickému islámskému právu cizí.

Právní ?koly

Hlavní islamské právní ?koly

V sunnitském islámu se do sou?asnosti uchovaly ?ty?i právní směry (mazhaby): hanífovsky, málikovsky, ?áfi'ovsky a hanbalovsky. ?í'iti mají vlastní právní systém, ktery je postaven na vlastních textech prorocké tradice (achbár), někdy se ozna?uje podle 6. imáma jako d?a'farovsky.

V sunnitském islámu p?edstavují ?ty?i zmíněné mazhaby ji? několik století obecnym konsensem p?ijímanou pluralitu pravd v rámci jediné ortodoxie. Rozdíly mezi jednotlivymi ?kolami a nejednotnost názor? uvnit? jednotlivych ?kol mají p?vod jednak v uplatňování svobodného úsudku jednotlivych u?enc?, dále v místním zvykovém právu a lokálních právních tradicích a doktrínách, vyznamné jsou i rozdílné metody práce s právními prameny resp. názory na to, co pramenem práva je, co není a jaká je hierarchie těchto pramen?.

Hanífovsky mazhab p?evládal v oblastech, které byly sou?ástí Osmanské ?í?e a v Indii, málikovská ?kola je dominantní v severní Africe a saharské oblasti, St?ední Asii a na Kavkaze, ?áfi'ovsky mazhab se ujal hlavně v Egyptě a některych oblastech Arabského poloostrova, hlavně v?ak v Malajsii, Indonésii a na Filipínách, hanbalovsky (nejp?ísněj?í) mazhab se ve st?edověku neprosadil, ale byl reinterpretován a o?iven Ibn Tajmíjem a stal se inspirací pro legislativu wahhábist? na arabském poloostrově.

Nové p?ístupy k právu p?inesl pod tlakem evropského osvícenství a kolonialismu a? reformismus v 19. století. V 20. století se rozvinuly rozho??ené diskuse o povaze ?aríi, její místa v moderní době a mí?e její reinterpretace. Do těchto diskusí se zapojovaly jednak konzervativněj?í kruhy Ulam, jednak kazatelé a aktivisté fundamentalistickych struktur, kte?í zpravidla po?adují zavedení "p?vodní ?aríi" (a?-?aría al-Asil?) o to urputněji, o? méně jsou kompetentní ji rozvíjet. Pro fundamentalisty se jedná o základní po?adavek bez ohledu na odli?nosti vyplyvající z teritoriálních nebo kulturních specifik.

Pět pilí?? islámu

Související informace naleznete také v ?lánku Pět pilí?? islámu.

Modlící se muslimové v Bahrajnu

Zásadní vyznam má pět povinností, které muslimské u?ení souhrnně ozna?uje za pět sloup? nebo pilí?? nábo?enství (arkán ad-dín). V souladu s tradicí se dodnes pokládají za nejpodstatněj?í znaky p?íslu?nosti k islámu.

1. vyznání víry (?aháda) – víra v jedinost Bo?í a bo?ské poslání Mohameda
2. modlitba (salát, per. namáz) – pětkrát denně s směrem k Mekce
3. p?edepsaná almu?na (zakát, sadaka) – 2,5 % ?istych ro?ních zisk? ve prospěch ni??ích sociálních vrstev; později se z něho stala nábo?enská daň, pak tyto prost?edky bylo mo?no pou?ít nejen charitativně, ale i k zaji?tění chodu muslimské obce, dokonce i k financování válek
4. p?st v měsíci ramadán (saum, sawm) – v měsíci Ramadánu od úsvitu do soumraku
5. pou? do Mekky (had?d?) – jednou za ?ivot, umo?ňuje-li to finan?ní situace a zdravotní stav muslima

V právnickych knihách se cely okruh ibádát zpravidla p?ebírá hned na po?átku a jednotlivym "pilí?ovym" povinnostem jsou věnovány samostatné rozsáhlé kapitoly. Namísto obsahu víry, ktery je p?edmětem teologie, právní kompedie v?ak rozebírají zpravidla nejd?íve pojem rituální ?istoty Tahar. Dále následují salát, zakát, saum a had?d?. Navíc se do tohoto souboru ?asto p?ipojuje je?tě svaty boj (d?ihád).

Vyznání víry (?aháda)

Termín znamená ?svědectví“ nebo ?stanovení p?edmětu“, v moderní arab?tině také ?vysvěd?ení“ nebo ?certifikát“; ve specifickém nábo?enském vyznamu poté ?vyznání víry“. Islámská ?aháda zní: ?A?hadu an lá ilaha illa-l-Láhu wa Muhammadan Rasúlu-l-Láhi“ (arab. ?? ??? ??? ???? ????? ???? ?????), ?esky: ?Není boha kromě Boha a Mohamed je Posel Bo?í.“ Toto krátké vyznání svou první ?ástí ?adí islám k monoteistickému nábo?enství a dále poukazuje na Mohamedovo prorocké poslání, ?ím? zahrnuje víru ve zjeveny Korán. Pokud se chce nevě?ící stát muslimem, musí pronést ?ahádu, dnes zpravidla p?ed vyznamnym islámskym ?initelem. Sta?í ji v?ak vyslovit v p?ítomnosti dvou svědk? a po?ídit ú?ední záznam. P?i tom je samoz?ejmě d?le?itá up?ímnost a poctivost záměru.

Modlitba (salát)

Vě?ící v me?itě v Istanbulu v Turecku

P?edstavuje hlavní, ka?dodenní povinnost muslima. Jako pokorny, ?istě bohabojny projev nem??e byt spojována se snahou vyprosit si od Boha cokoliv jiného ne? správné vedení. Prosebnou modlitbu, bli??í k?es?anskému pojetí, islám ozna?uje termínem du'á. Ta je projevem ?istě soukromym a není vázána ?ádnymi p?edpisy. Závaznou povinnost v??i Bohu p?edstavuje pouze modlitba salát, kterou je t?eba provádět podle tradice a bez ohledu na místo a národnost vě?ících v?dy pouze v arab?tině. Modlitba je platná pouze tehdy, pokud jsou splněny stanovené podmínky: ?istota těla, ?istota místa a oděvu, nále?ité oble?ení, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních ?as? a zbo?né p?edsevzetí. Modlitba je ur?ena relativně p?esnou právní normou, v detailech se modlitba li?í podle právního mazhabu.

P?edepsaná almu?na (zakát)

Instituce povinné almu?ny ?i nábo?enské daně ur?ené na obecně prospě?né a dobro?inné ú?ely se v medínské obci vyvíjely postupně. D?raz na záslu?nost dobro?innosti provázel islámské u?ení od samotného po?átku. Almu?na se proměnila na daň hned po Mohamedově smrti spolu s rozmachem centralizované státní moci chalífátu. Tradice p?ipisuje pravověrnym Chalíf?m podrobné fiskální na?ízení, které právní věda s drobnymi rozdíly podle jednotlivych právních ?kol kodifikovala. Podle klasického práva se zakát odvádí ka?doro?ně z ur?enych druh? majetku, pokud p?ekra?ují stanovenou hranici. Později zakát splynul se státními daněmi a ztratil bezprost?ední charitativní smysl. P?esto si zakát ve vědomí ?irokych vrstev vě?ících muslim? uchoval svou tvá? jednoho z pilí?? nábo?enství.

P?st v měsíci ramadán (sawm, sijám)

Svátek p?eru?ení p?stu v Maroku

T?icetidenní p?st v měsíci ramadán zavedl Mohamed v Medíně na ja?e roku 624 namísto jednodenního p?stu, ktery p?ipomínal star?í, ?idovsky vzor. P?st od jídla a pití platí pouze pro denní dobu. Povinnosti jsou zbaveni sta?í lidé, nemocní, těhotné a kojící ?eny, ti, kte?í konají tě?kou fyzickou práci a lidé na cestách. Během p?stu se mají vě?ící také vyvarovat neshod, násilí, neslu?nych ?e?í a pohlavního styku. ?lověk se má během dne chovat bohabojně a má konat dobro. Sou?ástí ramadánu jsou no?ní rodinné slavnosti. V sou?asnych poměrech je dodr?ování p?stu v?emi obyvateli nemo?né vzhledem k chodu hospodá?ství a bezpe?nosti státu.

Pou? do Mekky (had?d?)

Posvátné místo v?ech muslim? – me?ita al-Masd?id al-Harám v Mekce a svatyně Kaaba

Povinnost vykonat alespoň jednou za ?ivot pou? do Mekky ukládá v?em dospělym muslim?m, mu??m i ?enám, koránsky p?íkaz (3:97). Povinnost platí pro ka?dého, kdo je tělesně a du?evně zdravy a má prost?edky nutné pro cestu. Ten kdo se vydává na pou? má nejd?íve doma v?estranně uspo?ádat materiální poměry, zaplatit p?ípadné dluhy a zabezpe?it rodinu po dobu své nep?ítomnosti a zároveň od?init r?zné minulé provinění a u?init up?ímné p?edsevzetí ?ít nadále ctnostněji v??i Bohu i lidem. Rituál poutě ur?il Mohamed, ovlivněny arabskymi kulty i ?idovskym a k?es?anskym monoteismem. Dal mu v?ak novy ideovy obsah v souladu s novym u?ením. Mohamed nakonec udělal z Káby st?ed Dár al-islám, i kdy? p?vodně uva?oval o místě v Medíně nebo Jeruzalémě. Uctívání Káby spojil s tradicí Ibrahimovou (Abrahám), aby si naklonil hid?ázské ?idy a k?es?any. Pou? se koná zhruba mezi 7.–13. dnem měsíce dhú'l-hid?d?a. Tehdy se v Mekce a okolí provádí slo?ity kanonizovany rituál za ú?asti a? dvou milion? muslim?. Ji? v p?edislámské době vykrystalizovaly dvě úrovně poutí do Mekky: malá pou? (′umra), která se dala podniknout kdykoli v pr?běhu roku a velká pou? (had?d?), která byla vázána na konkrétní ?as v lunárním roce. Islám mnohé z těchto star?ích zvyk? integroval do své (staro)nové poutní povinnosti.

Mystika

Související informace naleznete také v ?lánku Súfismus.

Tan?ící dervi?ové ve městě Konya v Turecku u Rúmího hrobky

Jako duchovní protipól k striktním p?íkazem ?aríi se na p?dě islámu rozvinula mystika (súfismus, arab. Tasawwuf). Projevovala se vět?í zbo?ností ne? po?aduje ?aría a askezí. Později súfisté vytvo?ili systémy duchovních, teoretickych i praktickych nauk (Batin, Záhir), vedle rozumového poznání postavili intuici a poznatky získávané srdcem, své u?ení vykládali také pomocí poetickych obraz? a do bohoslu?by ?i modlitby (wird) vkládali hudbu a tanec (samá). Vrchol mystika dosáhla p?edstavou o jedinosti Boha jako jednotě v?eho bytí (Ibn Arabí). Od 12. století se súfisté sdru?ovali do z?etelně vymezenych mystickych bratrstev a ?ád? (Tarik) pod vedením charismatickych ?ejk?. Súfijské Tariky tvo?ily do 19. století hlavní formu islámské spirituality. Orientalistika na tomto ?irokém poli ?ivotních postoj?, idejí a du?evních i tělesnych cvik? rozpoznává vlivy k?es?anství (nazna?eno ji? v Koránu 57:27), gnóze, novoplatónské filozofie (rozpracované arabskou falsafou), ?idovské kabaly, indické védanty a jógy. O r?znych podobách zdr?enlivého, osamoceného ?ivota svěd?í i mno?ství jmen dávanych askety: záhid, násik; bakká′ "pla?livec", faqír "chudák", qári′ horlivy "?itatel" Koránu, qáss "potulny kazate?", persky deví? "?ebrák" atd. U? v 8. století se někte?í za?ali sdru?ovat do ?kol, z nich nejvyznamněj?í byly z?ízeny – podobně jako u vět?iny islámskych vědních obor? – v jihoiráckych městech Basra a Kúfa. Objevil se také vyraz súfí, "mystik".

Súfij?tí dervi?ové v Súdánu

Konformní islám byl kolektivní vírou obce, islámská mystika se stala vyjád?ením víry jednotlivce. Otev?ela prostor k individuálnímu hledání p?ímé cesty k Bohu bez prost?edníka a poskytla ?lověku jinde nevídanou tv?r?í svobodu. Tím se dá vysvětlit zdánlivá rozt?í?těnost mystickych spole?enství, jde v?ak o odraz individuálních a autentickych p?ístup? ke spole?nému cíli. Její po?átky byly projevem nesouhlasu se zp?sobem provádění norem nábo?enského a spole?enského systému. Mystika v mnohém obcházela omezující zásady kodifikovaného islámu, a proto byvala zavrhovaná a pronásledována. V rámci tohoto ?lenění se postupně etablovaly dal?í mystické směry a na ně navazující bratrstva (?i?tíja, qádiríja, maulávíja, naq?bandíja, muhammadíja, rifáíja, ?adhilíja, tid?áníja a dal?í). V moderní době (od konce 19. století) do?lo k postupnému úpadku vlivu mystickych bratrstev, i kdy? někde je?tě hrály vyraznou roli v rozvoji nápravnych hnutí (mahdistické povstání v Súdánu, sanúsíja v Libyi) nebo odporu muslimskych etnik v??i evropskému kolonialismu (?ajch Abd al-Kádir v Al?írsku, Imám ?amil na Kavkaze). Pohromou pro existenci bratrstev byly kemalistické reformy v Turecku a p?evzetí moci na islámskymi oblastmi bol?eviky v Sovětském svazu, v men?ím rozsahu nástup sekulárních re?im? v mnoha islámskych zemích. O?ivení mystickych bratrstev p?inesly 80. a 90. léta 20. století v souvislosti s globální krizí sekularismu a liberalizací poměr? v byvalych komunistickych zemích, které ze sebou p?inesly islamizaci ve?ejného ?ivota (země Balkánu, Rusko). Pro republikánské re?imy "arabského socialismu" byly mystické struktury v?dy ne?ádoucí, ale nep?edstavovaly reálné vnitropolitické nebezpe?í, proto?e v?dy v dějinách byly sice nekonformní, av?ak témě? vyhradně nepolitické. Pro fundamentalisty, pokud se k mystickym praktikám ?ásti spole?nosti v?bec vyjad?ují, je tato sféra islámské religiozity jak jinak "spole?enskym bahnem" (Maudúdí), "rakovinnym v?edem na těle ummy" (Farag), ktery je t?eba vyoperovat.

Sufismus zahrnuje i vzory chování, etiku, estetiku a v některych formách spole?enství zasahuje i do hospodá?ského, politického a někdy vojenského úsilí, tedy za hranice bě?ného chápání mystiky. Sufismus je někdy ozna?ován jako duchovní rozměr nebo spiritualita islámu. Tento termín dnes, bě?ně pou?ívany, svym polysémantickym dosahem meze súfismu p?ekra?uje.

Islámské u?ení

Korán

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Korán.

Studium Koránu v Senegalu

Základní knihou islámu je Korán, ver?ovaná sbírka bo?ích sdělení vě?ícím, kterou podle muslim? Mohamedovi nadiktoval prost?ednictvím archanděla Gabriela sám B?h. Skládá se ze 114 súr (skladeb – ty se dělí na jednotlivé áje, ver?e) a je rozdělena do ?ty? období: První mekkánské období, Druhé mekkánské období, T?etí mekkánské období a Medínské období. Podle muslim? kniha Korán p?edstavuje uzav?ení a zp?esnění poselství, které bylo lidem dáno. D?ívěj?í poselství v Bibli bylo, dle muslimské víry, lidmi pok?iveno.

Muslimové vě?í, ?e Korán byl dán muslim?m jako dokonaly a nav?dy neměnny text. Ten pak má byt interpretován v p?vodním smyslu, na rozdíl nap?. od Bible, která je vykládána dle kontextu a kritického my?lení. Pomocí p?i interpretaci jsou pak komentá?e islámskych autorit. Tato ?neot?esitelnost“ Koránu zaru?uje islámu pevné základy nap?í? dějinnymi událostmi, nebo? je tím prakticky potla?ena jakákoliv mo?nost spekulace. Ur?ité náznaky ?chápání v kontextu“, lze pozorovat jen u ?íit?, nicméně prostor pro pochybování je i zde naprosto minimální. Tento fakt z velké ?ásti vysvětluje neúspěch uniformní arabské filosofie (zaniká ji? koncem 12. století) a pro? jsou muslimové schopní i v moderní době odolávat kulturní relativizaci, která jinak postihla velkou ?ást p?edev?ím k?es?anského světa. Zároveň ale také nastoluje znepokojivé otázky, proto?e za neměnné a nav?dy pravdivé jsou tak brány i velmi kontroverzní pasá?e Koránu (nap?. 9. súra).

Není jisté, zda byl Mohamed gramotny a jakého se mu dostalo vzdělání, ale jako obchodník pravděpodobně ovládal alespoň základy ?tení a psaní. V po?átku islámu se Korán tradoval p?edev?ím ústně a měl tak i vět?í hodnotu ne? písemné verze (také kv?li nedokonalosti arabského písma), nebo? Korán je ur?en primárně k recitaci. Oficiální písemná verze (dnes v?eobecně uznávaná) vznikla a? v roce 656 n. l., tedy po smrti Proroka, a to tzv. Uthmánskou redakcí, zásluhou prvních chalíf?. V komisi stáli nap?.: Zajdn ibn Thábit (jeho? verze byla pou?ita p?edev?ím), Saíd ibn al-ás, Abdarrahmán ibn al-Hárith a Abdalláh ibn az-Zubajr (Kuraj?ovci). Za plně autentickou verzi Koránu se pova?uje vylu?ně ta arabská. P?eklady v?ak nejsou zakázány. Dále existovaly a dochovaly se tyto sbírky-verze Koránu (kodexy): Ubajje ibn Kaba (Syrie), Abdalláha ibn Masúda (Kúfa), Abú Músy al- A?arího (Basra) a Miqdada ibn Amra (Hims v Syrii).

Hadísy

Podrobněj?í informace naleznete v ?láncích Hadís a Sunna.

Vyklad 40 hadís? Nawawi v me?itě sultána Hassana v Káhi?e

Hadísy obsahují soubor u?ení, vyrok? a ?in? Mohameda, které byly sesbírány po jeho smrti. Uvádí se v?dy, kdo takto svěd?il, a existuje-li více verzí jedné události, jsou uvedeny v?echny. Hadísy slou?í jako pomocny instrument k objasňování nejasnych pasá?í Koránu.

?lánky víry

• Víra v jediného Boha (ímánu bi lláhi).
• Víra v anděly (malaky) i d?iny (ímánu bi l-malá'iká).
• Víra ve v?echny seslané Knihy (v?etně starozákonních spis?) (ímánu bi l-kutub).
• Víra v posly Bo?í (v?etně biblickych) (ímánu bi r-rusul).
• Víra v soudny den (ímánu bil-jawmi l-áchir).
• Víra v Osud, dobry ?i ?patny, ?e v?echno, co se děje, se děje s v?lí Boha (ímánu bi l-qadar, chajrihi wa ?arrihi).

Islám a stát

Tradi?ní islámské pojetí nábo?enství a státu jako nedělitelného rámce pro obec vě?ících (umma) p?sobí v moderní době někdy dost napjatě. V islámu toti? neproběhlo oddělení nábo?enství od státu (sekularismus), a proto islám vstupuje do spole?enskych vztah? a reálné politiky. V prostoru sou?asného islámského světa od Maroka a západní Afriky a? po Indonésii a ji?ní ostrovy Filipín, s p?esahy novodobé islámské diaspory na v?echny kontinenty, se ale projevuje i silná kulturní rozmanitost domácích tradic. Relativní jednotu islámu vytvá?ejí spole?ná víra, korán, ?aría a mno?ství kulturních prvk?, ale také vágní p?ítomné pouto politické solidarity – nap?. Organizace islámské spolupráce a mnoho islámskych institucí.

Islámsky reformismus

19. století p?ineslo postupnou konfrontaci světa islámu s dynamickym evropskym kapitalismem a jeho p?vodním rysem – kolonialismem. Islám?tí politici a myslitelé se během evropskych vojenskych intervencí poprvé setkali nejen s technicky vyspělymi a triumfujícími armádami "nevě?ícího" nep?ítele, ale později také s hodnotami demokracie, hospodá?skymi metodami liberálního kapitalismu a tomu odpovídajícími hodnotami politického mechanismu – tedy hodnotami, které se jim Západ rozhodl v?típit. Islámsky svět na evropsky koloniální impakt na tento pokus o "kulturní globalizaci" zareagoval r?znymi zp?soby a s intenzitou odpovídající tradicím a aktuálním poměr?m v té které jeho ?ásti. Hlavním rysem byla reforma islámu, která se v?ak nesna?ila o "pokrok", tedy uplatnění nové kvality, ale v retrospektivě, v idealizaci p?vodního pravzoru a pokusu o jeho návrat s vyu?itím některych hodnot a dovedností Západu. Islámsky reformismus je ?istě západní akademicky název pro ?iroky proud sna?ení o nápravu islámu návratem k ideálu p?vodní obce vě?ících. Mnozí badatelé do ní zahrnují i jednotlivé reforma?ní bojové hnutí 18.-20. století (fulbské d?ihády na Saha?e, Mahdího povstání v Súdánu, wahhábovské hnutí na Arabském poloostrově, d?ihád a hid?ry v muslimskych oblastech indického subkontinentu). V u??ím smyslu se pod reformismem rozumí heterogenní intelektuální hnutí vznikající v druhé polovině 19. století jako reakce na prudce se rozvíjející politické a my?lenkové kontakty s Evropou.

Bojovná reforma?ní hnutí

Mahdího povstání, 1881-1899, nábo?ensky motivované protibritské povstání v Súdánu

Jejich smyslem bylo vesměs vytvo?it islámskou komunitu (umma) nové kvality, vtisknout její eticky a organiza?ní ráz podobny Mohamedově ummě v Medíně v letech 622-630 a muslimské spole?nosti v době prvních ?ty?ech "správně vedenych" chalíf? (632–661). Za obrodu prvotní obce a nastolení autentického islámského ?ádu byly doty?né reforma?ní hnutí p?ipraveny vést ozbrojenou formu d?ihádu. Za ideově nejvyspělej?í se v tomto smyslu pova?uje u?ení a politická praxe wahhábovského hnutí (vzniklo r. 1745) na Arabském poloostrově, jeho? ideologickym dědicem je sou?asny totalitní královsky re?im v Saúdské Arábii.

Intelektuální reformismus (p?elom 19. a 20. století)

Tento amorfní proud islámského moderního my?lení zahrnuje koncepci muslimskych u?enc?, ktery od osmdesátych let 19. století p?emy?leli nad mo?nostmi reformy islámského práva a kvalitativní posunu v koránské exegezi. Jejich cílem bylo r?znymi zp?soby zpru?nit a obohatit strnulou islámskou doktrínu a p?izp?sobit právní vědu pot?ebám a hodnotám moderního ?ivota, které byly do organismu "islámské civilizace" postupně implantovány pod vlivem koloniální politiky evropskych mocností..

Islámsky fundamentalismus

Zhruba od první poloviny sedmdesátych let 20. století se za?al prohlubovat proces vytvá?ení hnutí a aktivistickych (někdy pomíjivych) skupin, které vesměs ideologicky navazovaly na tradicí muslimského bratrstva v Egyptě (zalo?ená 1929) a u?eních dvou jejich teoretik? – Hasana al-Banny (1906–1949) a hlavně Sajjida Qutba (1906–1966). T?etím vyznamnym teoretikem islámu byl Abdu'l-a'la Maudúdí (1903–1979), zakladatel a ideolog indické, později pákistánské, strany ?zamá'ate Islámí. Trend aktivistického islámu, jeho? obecním cílem bylo svrhnout domácí "neislámsky" re?im a zároveň odrazit evropsky kolonialismus ve v?ech jeho podobách, se po druhé světové válce prosadil v ?adě dal?ích zemí a stal se základním inspirativním zdrojem tamních opozi?ních hnutí vystupujících z pozic radikálního islámu. Pro tento směr se v evropské odborné literatu?e nejd?íve v?il termín islámsky fundamentalismus, později se objevily jeho jiné varianty jako politicky islám, islámsky radikalismus, islamismus apod.

Islámsky svět

Podrobněj?í informace naleznete v ?láncích Islámsky svět a Umma.

Muslimská populace ve světě

Termín islámsky svět má několik vyznam?. V oblasti kultury se jedná o celosvětovou komunitu stoupenc? islámu, neboli muslim?, která pojímá zhruba 1,6 miliardy lidí, tedy asi jednu ?tvrtinu světové populace. Sou?ástí této komunity jsou ?lenové nejr?zněj?ích kultur, národ? a etnickych skupin, jejich? jedinym spole?nym pojítkem je nábo?enství. V historickém ?i geopolitickém smyslu tento termín znamená státy, kde dominuje obyvatelstvo s muslimskou vírou, ?i kde má islám hlavní vliv v politické rovině.

Celosvětová muslimská komunita se také souhrnně nazyvá umma. Islám zd?razňuje p?edev?ím jednotu a ochranu ostatních muslim?, p?esto?e existuje několik odvětví islámské víry. Charakter islámského světa ovlivnily historicky zejména dva proudy: panislamismus a nacionalismus.

Dnes ?ije 1 miliarda muslim? v ji?ní a jihovychodní Asii, 322 milion? na Blízkém vychodě a v severní Africe, 243 milion? v subsaharské Africe a 44 milion? v Evropě. Indonésie je stát s největ?ím po?tem muslim?; asi 205 milion?. Následují Pákistán se 178 miliony, Indie se 177 miliony, Bangladé? se 148 miliony, Egypt s 80 miliony, a írán, Turecko a Nigérie s muslimskou populací 75 milion? v ka?dé z těchto zemí.

Muslimská populace v Evropě se skládá z novodobych p?istěhovalc? do západní Evropy, nap?íklad ve Francii tvo?í 7,5% obyvatel, a dále pak ze starousedlych komunit na Balkáně z dob turecké expanze (slovan?tí Bosňáci a Pomaci, Albánci, Turci v Bulharsku), kde tvo?í nap?íklad 70% obyvatel Albánie a 30% populace v Makedonii, a v Rusku (Tata?i v Povol?í nebo ?e?enci na Kavkaze). Starousedlá men?ina Tatar? ?ije i v Polsku.

• 
  Muslimové v bangladé?ské Dháce
• 
  Kaza?ská svatba v me?itě
• 
  Vě?ící v me?itě v Kosovu

Islám a ?eské země

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Islám v ?esku.

Bitva u Vídně roku 1683 ukon?ila tureckou expanzi do st?ední Evropy

?esky fotograf Rudolf Bruner-Dvo?ák zdokumentoval muslimsky svět Bosny na po?átku 20. století

S islámem p?icházejí ?eské země ?astěji do kontaktu od 15. století v době expanze Osmanské ?í?e na Balkán. Na po?átku 16. století osman?tí Turci ovládli dvě nejposvátněj?í místa islámu, Mekku a Medínu, a osman?tí sultáni se od té doby pova?ovali za chalífy, tedy v?dce celého muslimského světa, kte?í mají povinnost ?í?it islám v?emi mo?nymi zp?soby v?etně d?ihádu me?em. Válek s Turky se ve slu?bách uherskych a habsburskych panovník? zú?astnili nap?. husitsky vále?ník Jan Jiskra z Brandysa, p?edstavitel ?eskych stav? Vilém z Ro?mberka, jeho? ?vagr Mikulá? Zrinsky zahynul p?i obraně pevnosti Szigetvár, mlady Albrecht z Vald?tejna, ?esky ?lechtic Zdeněk Kaplí? ze Sulevic, ktery velel obraně Vídně p?ed Turky roku 1683, nebo císa?sky polní mar?álek Adolf Schwarzenberg, ktery za vítězství nad Turky v bitvě u Rábu získal do rodového erbu Schwarzenberg? pole s hlavou Turka, kterému vyklovává o?i krkavec.

Z ?eskych cestopis? pozdního st?edověku a raného novověku lze zmínit nap?íklad cestopis Cronica Boemorum, ve kterém Giovanni Marignoli lí?í svoji cestu do ?íny a věnuje prostor i muslimskym zemím. Ve svém cestopise z roku 1505 Putování ke Svatému hrobu zprost?edkoval Jan Hasi?tejnsky z Lobkovic ?eskému ?tená?i ?adu informací o islámu a jeho historii. Václav Budovec z Budova, ktery byl roku 1577 ?lenem císa?ského poselstva k osmanskému sultánu, napsal polemicky spis o islámu zvany Antialkorán. Ob?írné informace o islámu podává ve svém cestopise Kry?tof Harant z Pol?ic a Bezdru?ic. Islám a ?ivot v Osmanské ?í?i popisuje také Václav Vratislav z Mitrovic, ktery strávil několik let v tureckém zajetí.

Na moravské území vpadli Turci poprvé v roce 1599 v pr?běhu tzv. dlouhé turecké války. Roku 1663 podnikli Tata?i z Krymského chanátu, od 15. století vazalové osmanského sultána, spole?ně s Turky během osmansko-habsburské války několik vpád? na Moravu poté, co padla strategická pevnost Nové Zámky na ji?ním Slovensku. Tehdy bylo odvle?eno do otroctví na 12 000 obyvatel Moravy. ??oskoro sa za?alo ohavné neslychané prznenie a znásilňovanie ?ien a panien,“ napsal o?ity svědek evangelicky fará? ?tefan Pilárik o ?enách, které odvlekli Tata?i. Z unesenych chlapc? se mohli stát jani?á?i, co? byli elitní vojáci a nejobávaněj?í ?ást osmanského vojska, kte?í byli v dětství odebíráni z k?es?anskych rodin na základě tzv. ?daně z krve“ a vychováni v muslimské ví?e. Odtud pochází ?eské p?ísloví potur?enec hor?í Turka.

Na vytla?ování islámu z Evropy se podílel s ?eskymi zeměmi spjaty generál Laudon, ktery během osmé rakousko-turecké války v ?ele rakouské armády dobyl roku 1789 na Turcích Bělehrad. V těchto bojích se vyznamenal Laudon?v pobo?ník a později vojev?dce Josef Václav Radecky z Rad?e. ?e?i slou?ící v rakouské armádě potla?ovali povstání bosenskych muslim? proti ?nevě?ícím“ okupant?m, které vypuklo poté, co se Bosna a Hercegovina stala roku 1878 protektorátem Rakousko-Uherska. P?epadení rakouskych voják? místními muslimy u města Maglaj, které se změnilo v krveprolití, dalo hovorové ?e?tině slovo ?maglajz“. Místní muslimové nebrali ohledy na bě?né vále?né zvyklosti, nebrali zajatce a voják?m u?ezávali v duchu domácích muslimskych zvyklostí hlavy, nosy, u?i a dal?í ?ásti těla.

V období romantismu v 19. století se objevuje zájem o orientální kulturu a také o islám. Na p?elomu století po islámském světě cestovali ?e?tí orientalisté jako Alois Musil, ktery během první světové války p?sobil mezi beduínskymi kmeny v Arábii a stal se protivníkem svého slavněj?ího kolegy Lawrence z Arábie. Roku 1912 se stal islám oficiálně uznanym nábo?enstvím na území Rakouska-Uherska, jednalo se o vst?ícny krok v??i muslim?m v Bosně, která tehdy byla monarchií anektována. úst?edí muslimskych nábo?enskych obcí funguje od roku 1991 a v roce 1998 byla otev?ena první me?ita, a to v Brně, a o rok později i v Praze. V roce 2011 se p?i s?ítání lidu k islámu p?ihlásilo 3085 osob. V roce 2018 ?ilo v ?esku odhadem 22 000 muslim?.

Kritika

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Kritika islámu.

?eny v nikábu v Londyně

Demonstrace radikálních muslim? v Sydney, ?P?ipravte o hlavu ka?dého, kdo urá?í proroka“

Mezi objekty kritiky pat?í mj. morální stránka proroka Mohameda, a to jak v jeho ve?ejném, tak i osobním ?ivotě. Otázky tykající se pravosti a morálky Koránu, islámské svaté knihy, jsou kritiky také diskutovány. Jiné kritiky se zamě?ují na otázku lidskych práv v dne?ních islámskych státech a postavení ?en v islámském právu a praxi.

V návaznosti na nedávny trend multikulturalismu byl kritizován vliv islámu na schopnost, resp. neschopnost asimilace muslimskych p?istěhovalc? na Západ.

Mlady muslimsky pár v Saúdské Arábii

Saúdská Arábie ?elí kritice za ?í?ení wahhábismu, co? je sunnitská fundamentální forma islámu a státní ideologie Saúdské Arábie. Striktní interpretací wahhábismu se inspirovala mnohá islamistická hnutí jako je Islámsky stát v Syrii a Iráku, Kavkazsky emirát, syr?tí povstalci z Fronty an-Nusrá, teroristická organizace Al-Káida, nebo Tálibán. Wahhábismus za?al expandovat v 70. letech, kdy? Saúdové vyu?ili svych p?íjm? z prodeje ropy na sponzorování vystavby me?it a medres po celém světě a na ?í?ení své radikální a netolerantní interpretace islámu.

Vztah ke k?es?anství a judaismu

Islám, judaismus a k?es?anství jsou monoteistická a prorocká nábo?enství. Arabské slovo Alláh je p?íbuzné hebrejskému Eloah, které se vyskytuje ve Starém zákoně.

Muslimové nepova?ují Mohameda za zakladatele nového nábo?enství, ale za obnovitele p?vodní monoteistické víry Adama, Noeho, Abraháma, Moj?í?e, Je?í?e i dal?ích prorok? islámu. Podle islámské tradice ?idé a k?es?ané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to bu? změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím. P?esto je islám od k?es?anství i judaismu zásadně odli?ny. Ka?dy Mohamed?v následovník se musí v první ?adě podvolit Bohu a jeho v?li. V rámci toho se hlásá naprosty fatalismus, tak?e ka?dy krok lidské bytosti je p?edur?en Bohem a v?e, co se stane, je jeho dílem (to má velky vliv na lidskou motivaci a na absenci individuality). Ze stejného d?vodu islám nepracuje ani s konceptem svobodné v?le. Základní text islámu – Korán – je pova?ován za absolutní neměnnou pravdu, tak?e v souvislosti s p?edchozím není v islámu místo nejen pro zpochybňování zjevení uvedenych v Koránu, ale ani pro kritické my?lení jako takové. Zjevené texty v?ak podléhají ur?ité interpretaci (vyrazněji u ?íit?) a v r?zné mí?e jsou té? v interakci s kulturními vzorci kultur, ve kterych se ?í?í. Tomu odpovídá nejen existence r?znych směr? a ?kol islámu, ale také praxe v r?znych zemích.

Někte?í k?es?an?tí teologové p?íslu?nost islámu k abrahámovskym nábo?enstvím interpretují tak, ?e muslimové vě?í ve stejného Boha jako obě star?í nábo?enství , jiní to ov?em zpochybňují ?i ost?e odmítají.

Islám v západních spole?nostech

Imám Velke me?ity v Bruselu, která byla pro belgické muslimy p?estavěna v me?itu na náklady Saúdské Arábie

St?et islámu a ostatních kultur si v?ak uvědomuji i reformní muslimové. Existují snahy islám reformovat směrem k sekularismu, tedy ?odstranit“ politické aspekty. Krajně liberální reformisté islámu dokonce problematicky – ?medínsky“ islám pova?ují za normativy ur?ené tehdej?í spole?nosti. Reformu islámu zakládají p?edev?ím na islámu ?mekánském“.

Radikální islamisti?tí salafisté mají stále vět?í vliv na muslimskou komunitu ve Francii. Podle analyzy z roku 2016 zavedení islámského práva ?aría podporuje 72% francouzskych muslim? a 35% muslim? ve Francii pova?uje za ospravedlnitelné pou?ít násilí na ochranu víry. Ve Francii, Velké Británii, Německu ?i ?védsku roste po?et proti?idovskych útok?. Podle Tomá?e Pojara ?V prost?edí muslimskych p?istěhovaleckych komunit je antisemitismus velmi silně roz?í?eny. ?ím jsou tyto komunity po?etněj?í, tím se zhor?uje mo?nost jejich integrace a zároveň nar?stá po?et projev? antisemitismu.“

Odkazy

Reference

V tomto ?lánku byl pou?it p?eklad textu z ?lánku Islam na anglické Wikipedii.

Literatura

• 'ABD AL-'AZíM, ?aríf. ?eny v islámu a ?eny v ?idovsko-k?es?anské tradici: mytus a realita. V Praze: Muslimská obec, 2011. 79 s. ISBN 978-80-904373-7-1.
• BAHBOUH, Charif, FLEISSIG, Ji?í a RACZY?SKI, Roman. Encyklopedie islámu. Brandys nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2008. 366 s. ISBN 978-80-86149-48-6.
• ELIADE, Mircea. Dějiny nábo?enského my?lení: III. Od Muhammada po dobu k?es?anskych reforem. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1997. 344 s. ISBN 80-86005-53-4.
• Islám: nábo?enství, historie a budoucnost = [Orig.: The Islamic world]. Vyd. 1. P?elo?il Richard Janda. Brno: Jota, 2010. 379 s. ISBN 978-80-7217-628-1.
• Islámská ?ítanka. Studijní antologie arabského islámského písemnictví. Edito?i: Ond?ej Beránek, Bronislav Ost?ansky, Pavel ?upek. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2020, 327 s. ISBN 978-80-7308-982-5 (print), ISBN 978-80-7308-983-2 (online: pdf)
• Lidská práva v Islámu. 1. vyd. Praha: Islámská nadace v Praze v nakl. NúR – Fethi Ben Hassine Mnasria, 2006. 47 s. ISBN 80-903196-2-9.
• QARADāWī, Jūsuf. Povolené a zakázané v Islámu: (Al-Halál wal Harám fil Islám). P?eklad Robert Hysek. 1. vyd. Praha: Islámská nadace v Praze, [2004]. 252 s.
• TAUER, Felix. Svět islámu. Praha: Vy?ehrad, 2006. ISBN 80-702-1828-2. 
• KROPá?EK, Lubo?. Duchovní cesty islámu. Praha: Vy?ehrad, 2006. ISBN 80-7021-821-5. 
• HRBEK, Ivan. Korán. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0444-2. 
• OST?ANSKY, Bronislav. Malá encyklopedie islámu a muslimské spole?nosti. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 255 s. ISBN 978-80-7277-404-3.
• OST?ANSKY, Bronislav. Sou?asny islám: tendence a dynamika. Praha: St?edisko spole?nych ?inností AV ?R, 2018. ISBN 978-80-270-5123-6. 
• WERNER, Helmut, ed. Islámská Kniha mrtvych: p?edstavy islámu o onom světě. Praha: Pragma, [2003]. 237 s. ISBN 80-7205-948-3.
• Ott?v slovník nau?ny: illustrovaná encyklopaedie obecnych vědomostí. 12. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1072 s. [Viz hesla ?Islám" na str. 776–785 a ?Islámská literatura" na str. 785–788; autorem obou ?lánk? je Rudolf Dvo?ák.], dostupné online [1] a [2]
• RáDL, Emanuel. Dějiny filosofie I.: starověk a st?edověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1. 

Související ?lánky

• Islám v Rusku
• Islámská expanze
• Islámská filozofie
• Mohamed
• Hid?áb
• Islámsky terorismus
• ?eny v islámu

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky ?i videa k tématu islám na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo islám ve Wikislovníku
• Téma Islám ve Wikicitátech
• Kategorie Islám ve Wikizprávách
• Webové stránky Islámského centra v Praze
• ?esky p?eklad koránu s vyhledáváním
• Islám (Cyklus ?eské televize Nábo?enství světa) – video on-line v archivu ?T
• ?lánky v ?eském jazyce – wikiislam.net – informace o islámu

Autoritní data	NKC: ph114798 PSH: 7934 BNE: XX4659797 BNF: cb13318428q (data) GND: 4027743-4 HDS: 011392 LCCN: sh85068390 LNB: 000047311 NARA: 10644737 NDL: 00564585 NLI: 987007563052805171 PLWABN: 9810673080605606 SUDOC: 027266834 TDV?A: islam VcBA: 499/309

Portály: Nábo?enství | Islám